Zatímco Olomoucí víří debaty o možné multifunkční hale a nových bytech na Velkomoravské, areál VOP jde k zemi. Téma přitáhlo také filmaře Marka Pešla a Jakuba Plánku, kteří v areálu od února natáčeli dokument Velkomoravská – pohled za hranici. Dvacetiminutový snímek mapuje příběhy lidí spjatých s tímto místem. Ať je to bývalý ředitel areálu, bezdomovkyně, graffiti umělci, nebo výzkumník Akademie věd.
Kde se vzal nápad na film Velkomoravská – pohled za hranici?
Jakub Plánka: To místo je vlastně kultem. Od doby, kdy zanikl vojenský opravárenský podnik, se z toho areálu vytvořil kult pro mladé lidi, pro umělce. To místo přitahuje lidi jako magnet. Jakmile jsme zjistili, že se začne bourat, věděli jsme, že to musíme zdokumentovat. Musí to být natočeno, sepsáno, protože až tam vznikne něco nového, půjde tam mladý člověk a nebude tušit, co tam dříve bylo.
Jak těžké pro vás bylo dostat se do areálu a natáčet tam?
Marek Pešl: Ze začátku jsme přemýšleli, jak se tam dostat, ale nakonec to vyšlo souhrou náhod. Mluvčí firmy Redstone, Petr Hlávka, je můj soused. Ten nás propojil s panem Smětalem, jehož firma Smětal Silack areál bourá.
Jak dlouho trvala příprava dokumentu?
JP: První natáčení jsme měli někdy v únoru, pak byla pauza. Oba pracujeme v Moravském divadle, zkoušeli jsme a neměli jsme ani časové možnosti jít natáčet. Což bylo vlastně dobře, protože jsme vždycky něco natočili, měsíc byl klid, a pak jsme přetáčeli. Nejdřív jsme se totiž chtěli zaměřit na historický popis místa, nakonec z toho vznikly spíš příběhy toho, co areál nabízel. Jak bezdomovcům, tak i graffiťákům. Díky tomu, že jsme točili tak dlouho, jsme film nakonec pojali jinak.
Máte ty původní plány ještě v zásobě? Využijete je?
MP: Někde to je, ale to jsou věci z archivu, zájemce si je tedy může dohledat i sám.
JP: Ano, ale jsou to spíš data, která zajímají historiky, nebo nadšence vojenské historie… Pro olomouckou veřejnost je podstatnější, co se tam dělo.
Pojďme k samotnému filmu. Jak těžké bylo sehnat respondenty do dokumentu?
MP: Věděli jsme, že chceme v dokumentu zmínit bezdomovce, někoho, kdo tam pracoval, někoho z graffiti scény a nějakého průvodce, třeba historika, který by divákovi vyprávěl. Třeba u těch graffiťáků to bylo tak, že jsem potkal v hospodě kluka z Bruntálu, který taky sprejuje. Ten nás propojil s lidmi z graffiti scény, kteří se realizovali právě na Velkomoravské. I pro nás to byla příležitost potkat se s někým z jejich komunity.
JP: Než jsme je ale sehnali, oslovili jsme další, kteří se vyjadřovat na kameru nechtěli. Říkali nám, že nechtějí vystoupit z té komunity, nechtěli se odhalit. Podobné štěstí jsme měli s panem Navrátilem, bývalým ředitelem VOP, který tam nastoupil v roce 1970. Toho jsme náhodou našli, když jsem do vyhledávače zadal pár klíčových slov a na Facebooku mně vyskočila fotka přijímacího zařízení v areálu, kterou Navrátil okomentoval. Zkontaktoval jsem jej, dali jsme si schůzku a on prozradil, že byl dokonce ředitelem.
MP: Pak ještě máme v dokumentu bezdomovce, ty jsme naháněli dlouho. Domluvili jsme si přes Charitu, paní Komárkovou, která v areálu bydlela. Přišli jsme ve smluvený den na Charitu, kde nám řekli, že nepřišla. Domluvili jsme se tedy s ní přímo s ní, že se sejdeme v areálu VOP, slíbili jí honorář a zase nepřišla. Potřetí jsme ji už čekali v Charitě v čase oběda, vyptávali jsme se na ni ostatních a tehdy nakonec setkání klaplo. To byla paní, která v areálu žila pět let, nakonec přivedla další kamarády, tak v dokumentu mluví všichni.
Zjistili jste, kolik bezdomovců v areálu žilo?
MP: Ona nám říkala, že okolo třiceti. Každý měl vlastně svůj barák, své patro. Vyprávěli nám několik příběhů, některé byly i nezveřejnitelné.
Pokud jich tam žilo tolik, nepřemýšleli jste o samostatném dokumentu?
MP: Varianta, že by vznikl samostatný dokument o bezdomovcích v Olomouci nás během natáčení napadla a docela se nám líbí, ale v dokumentu Velkomoravská má každý svůj přidělený čas.
Myšlenka dokumentu o olomouckých bezdomovcích určitě není uzavřená, ale je to všechno jen v debatách a možná se k tomu dostaneme, ale zatím máme plán práce na rok dopředu, takže to nemůžeme slíbit.
V dokumentu procházíte také Olomoucí a ptáte se na názory lidí na novou výstavbu…
MP: Ano, během natáčení jsme se ptali lidí na náměstí. Buď vůbec nevěděli, o co jde, nebo byly reakce kladné. Mluvili o nové hale, že bytů je málo, tak nová výstavba s bydlením pomůže,… Vlastně se nám nepodařilo najít nikoho, koho by plány na výstavbu nové čtvrti štvaly.
Dokument je aktuálně na YouTube. Co vás k tomu vedlo?
JP: Vypustili jsme jej ven, protože se jedná o téma dneška. V Olomouci se mluví o areálu, o možné budoucí hale, o celém prostoru. Kdybychom s dokumentem šli ven později, nebude mít už takový význam. Teď to patří mezi Olomoučáky a minimálně půl roku bude. Kdybychom čekali na nějaké festivaly, které bývají na jaře, tak to téma už aktuální nebude.
MP: Původně jsme chtěli dát film nejdřív na festivaly, ale skutečně by to ztratilo na hodnotě. Pokud o dokument bude mít někdo zájem na festivalech i na jaře, budeme rádi, ale není to už v našem primárním zájmu.
Jaké máte další plány? Co vás čeká?
JP: Do konce roku teď chceme natočit další tři díly naší minisérie Ve stínu, což jsou krátké dokumenty o lidech Olomouce, kteří nejsou moc vidět, ale přitom pro město nebo občany dělají zajímavé věci. Do toho pracujeme v divadle, máme toho víc.
Dokument Velkomoravská – pohled za hranici najdete zde.
