Jaké to je vařit pod profesionálním dohledem ostřílených šéfkuchařů si letos zkouší amatérští kuchaři v soutěži MasterChef už posedmé. Mezi soutěžícími byla i Nikola Němcová, kterou mohou znát Olomoučané třeba z její kavárny a baru DVĚ v centru města. V rozhovoru pro Olomoucký Report se rozpovídala o soutěži i podnikání v srdci Hané.
Jaké to je pracovat pod dohledem kamer?
První natáčecí den byl pro mě úplně takový wow efekt. Já jsem sice celkem zvyklá, co se týče kamery a tady těch věcí, jelikož se snažím natáčet vlastní tvorbu i na sociální sítě. Pro mě byl spíše výstup z komfortní zóny něco dělat pod nějakým dozorem. Někdo vás prostě neustále kontroluje a vy máte v hlavě především to jídlo, které vaříte a servírujete výborným kuchařům.
Kdybyste dala na radu porotců, myslíte si, že se dostanete v soutěži dál?
Myslím si, že jsem tam určitě měla svoje místo a věřím tomu, že bych se dostala minimálně do top desítky. Možná až do finále. Kapr a žemlovka jsou pro mě jídla, ze kterých mám respekt. Snažila jsem si to v hlavě nastavit tak, že ty jídla prostě odevzdám a udělám je podle sebe. Chtěla jsem pracovat především sama se sebou, a ne s porotci, proto jsem nechtěla poslouchat jejich rady. Chtěla jsem překonat sama sebe, svoji hlavu a vyrovnat se s tím, že tam mám na stole živého kapra a teď s ním mám něco udělat. V ten moment ještě pod těmi kamerami je to horší, než se zdá.
Jak letos probíhal casting?
Letos to bylo tak, že se posílaly přihlášky. Já jsem ji tedy neposlala vůbec, protože jsem tam byla přihlášená díky partnerce Báře. Nějakým způsobem mě tedy oslovili a volali mi, jestli nechci dojet na první casting. Ten ale nebyl před kamerami, ale byl udělaný tak, že jsme šli rovnou s vlastním uvařeným jídlem, které jsme si museli uvařit dopředu doma. I přes to jsem věděla, že by to mělo být jídlo, které ty lidi osloví. Takže za mě to bylo jedno, jestli se vařilo před porotou nebo někde mimo. Potom jsme šli jídlo prezentovat. Během přípravy, která trvala 5 minut, se mě porotci ptali na různé otázky. Potom jsem strávila dalších 45 minut s produkcí Novy, kde se mě ptali na můj životní příběh, rodinu a orientaci.
Čeho jste chtěla v soutěži dosáhnout?
Chtěla jsem dát najevo lidem, že mají mít sílu ve vyjadřování a nebát se projevit sami sebe. Ono to jde vidět i na těch dílech, že pokud se někdo vzpříčí režimu soutěže, tak vypadne. Ale u mě vlastně věděli, že chci jít domů. Mám prostě rozjetý svůj byznys a tomu se chci věnovat. Říkala jsem si, že to nevzdám, ale kdyby byla ta možnost tak půjdu ráda domů.
Nemrzí vás, že v letošním roce této soutěže už není kolo, ve kterém se vyřazení účastníci mohli vrátit zpět?
Asi ne. I kdyby ta výzva byla, tak se budu snažit vařit průměrně, ať se tam nedostanu zpět. Já mám teď už jiné starosti. Mám tady svůj podnik, a to je pro mě naprostá priorita.
Měla jste kolem sebe někoho, komu jste mohla 100% věřit?
Ano, našla jsem se tam mezi čtyřmi dalšími lidmi. Já, Péťa, Anička a Žanet. S Aničkou jsem vlastně sdílela i pokoj. Určitě bych to neměnila. Postupem času jsme si sedli i s Terkou a vzniklo tam takové hezké přátelství.
Máte nějakého favorita, komu přejete výhru?
Já to přeji Péťovi. Přeji to samozřejmě i Žandě a Terce. Uvidíme, co se z toho vlastně vyklube. Tuším, že největší favorit pro všechny je asi Kuba, protože on je fakt super. Je to takový ten typický český kuchař. Takže samozřejmě i on má mou podporu.
Díváte se zpětně na díly, ve kterých jste figurovala?
Ano, dívala jsem se. Spíše se ale snažím držet linii s těmi novými díly, protože se k nim snažím vždycky nějak vyjádřit. Ještě ve mně přetrvává zloba z šestého dílu. (Pozn. red. – Martina jako kapitánka nechala zbytek svého týmu ve vyřazovací výzvě a spolu s vybranými členy se zachránila a postoupila tak v soutěži dál.) Myslím si, že nikdy nebude mít nic svého. Takový člověk nemůže prostě nikdy vést tým.
Co říkáte na podniky, které vedou vaši bývalí porotci?
K panu Punčochářovi do restaurace jsem chodila a chodím do dneška. Má prostě výborná jídla, suprově nad tím přemýšlí, a i ta cena je dostupná. U pana Kašpárka jsem nikdy nebyla, i když bych chtěla. Jídlo za deset tisíc korun si prostě nedám, ale chápu, že to má svoje zákazníky. Restauraci Přemka Forejta jsem ještě nenavštívila. Mám to v plánu, ale vlastně ani nevím, proč jsem tam ještě nebyla. Přitom Přemek je mi asi nejblíže, co se týká kreativity. Upřímně jsem Přemkovi i psala, že bych k němu chtěla na stáž, ale zatím na mou zprávu neodpověděl.
Máte v soutěži během vaření k dispozici recepty, podle kterých se můžete orientovat?
Já jsem se vlastně k receptu ani nedostala. Za ty dva díly, co jste viděli, tak jsme si museli jídlo vymýšlet bez receptu. Později byla výzva s dorty, kde dostali přesný návod. Ale za mě nebyl ani potřeba. Nevím, jak by u mě dopadlo pečení dortu. Myslím, že bych dopadla podobně jako někteří soutěžící, kterým se dort rozpadl.
Když jste v podstatě neustále obklopená kvalitním jídlem, nemáte chuť někdy na něco nezdravého?
Ano, já miluju fastfoody, langoše, kluky naproti, co dělají nudle nebo kari. V jednom fastfoodu jsem i dva roky pracovala a musím říct, že to byla super škola. Naučí vás tam, jak se chovat. Líbí se mi, že začínáte třeba uklízením a můžete se postupně vypracovat až na manažera.
Co říkáte na spolupráci Přemka Forejta s fastfoodovým řetezcem Mcdonald’s?
Já si myslím, že je to boží. Naprosto to rozseklo tu jeho kreativitu. Právě to je přesně ono, kdy ten člověk se musí obrátit na jinou stranu. Přemek je prostě takový srandovní týpek a myslím si, že to dělá fakt dobře.
„Půlku rodiny mám tady v Olomouci.“
Proč zrovna Olomouc?
Já jsem se rozhodovala mezi Brnem, Ostravou a Olomoucí. Předtím jsem pracovala v Praze na celkem vysokých pozicích. Dělala jsem finance, manažerku největší diskotéky v České republice a vždycky, když jsem se na něco chytla, začala jsem sama na sebe začala dělat menší začínající firmy. Když jsem viděla, že se pod mýma rukama těm firmám daří, tak jsem si říkala, že začnu kopat sama za sebe. Chtěla jsem být i blíže rodině a paradoxně mám půlku z nich tady v Olomouci. Našla jsem si zde prostor a přestěhovala se.
Pro koho je vaše kavárna DVĚ, kterou teď provozujete v Olomouci?
Tak upřímně mi přijde, že převažují studenti. Jinak se snažíme vybudovat si nějakou svoji zákaznickou klientelu, která se bude vracet. Jeden člověk přijde a líbí se mu tady. Později s sebou vezme přátele, a to se mi na tom líbí. Jak se na sebe vlastně postupně ti zákazníci nabalují. My jsme tady něco přes rok a neustále mi ta klientela přijde nová, a to mě na tom baví.
V kavárně připravujete snídaně a brunche. Kdy si na nich lidé mohou u vás pochutnat?
Snídaně vymýšlím a vařím já. Snažím se o to, aby na ně lidé začali chodit. Zatím jsou snídaně od 8 do 12 a o víkendu do jedné. Kvůli studentům bych je ale chtěla prodloužit třeba až do pěti hodin. Zatím v plánu ani nic jiného nemám. V budoucnu bych chtěla začít dělat i večeře, protože ty se v Olomouci moc nedějí, ale zatím na to nemám kapacitu lidí.
Jakou byste dala radu lidem, kteří uvažují o založení vlastního podniku, ale nemají na to odvahu?
Nepřemýšlejte nad tím a udělejte to. Jakmile totiž začnete přemýšlet a dělat si velké podnikatelské plány, tak se nedopočítáte. Hlavně neposlouchejte rodinu a kamarády, kteří vám říkají, ať to neděláte. Kdybych já poslechla je, tak tady teď nejsem.
